6
OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / leden 2017
www.praha8.cz
Rozhovor
Eva Lustigová, režisérka,
spisovatelka – a především dcera:
Kam chodil do školy?
„Do obecné školy začal chodit
v pěti a půl na Palmovce
na tehdejší Královské, dnes
Sokolovské ulici, na měšťanku
chodil na libeňském zámečku,
odkud ho s nástupem nacismu
vyhodili. Po válce studoval rok
Obchodní akademii v Karlíně.
Potom začal studium na Karlově
univerzitě.“
Jaký byl váš otec doma, veselý,
nebo spíš smutný a vážný?
„Oboje najednou. Ve svém filmu
„Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost
Arnošta Lustiga“ se zabývám
jeho vážnou i veselou podstatou,
kterou má danou jménem
a příjmením. Když Arnošt tvořil,
byl ve svém světě, a to jsme
museli chodit po špičkách. Jinak
byl velkorysý, laskavý, štědrý,
legrační, vřelý, klidný ve svém
světě. Vždy plný energie, života,
síly. Smutného jsem ho zažila
po emigraci do Izraele a dalších
zemí, které nám poskytly
zázemí, tedy Jugoslávie a USA.
Z návratu do Prahy roku 1990
měl nepopsatelnou radost.
Jednadvacet let si myslel,
že se nevrátí.“
Projevovaly se u něj umělecké
sklony i jinak než psaním?
„Arnošt byl skvělý tanečník.
S mami chodili často tancovat
na Václavské náměstí, hráli tam
Ota Satler a Egon Levitt. To byli
muzikanti, kteří hráli v Terezíně
v roce 1943, i během prohlídky
Mezinárodního Červeného
kříže, kdy kontrolovali život
vězňů.“
Arnošt byl
hrdý Čech i žid
nnSpisovatel a publicista
světového formátu Arnošt
Lustig je nedílně spjat
s Prahou. V Libni prožil celé
své mládí a toto prostředí se
často odráží i v jeho tvorbě.
Jeho dcera Eva Lustigová,
rovněž spisovatelka a režisérka, na něj u příležitosti
jeho nedožitých 90. narozenin pro Osmičku
zavzpomínala.
Když se řekne Arnošt Lustig –
co vás jako první napadne?
„Živel. Charismatický blonďák
s modrýma očima. Jeho otec
Emil Lustig pocházel z českých
bratří a všichni měli modré oči.
I můj bratr Pepi je má. Arnošt
byl vždycky hrdý na to, že je
Čech i žid. Byl geniální vypravěč
a moudrý člověk. V USA
oddával své univerzitní
studenty.“
To směl?
„Ale ne, oni šli samozřejmě
napřed na úřad, na oficiální
sňatek, a potom byl Arnošt.
A vždycky jim něco pěkného,
moudrého a originálního řekl,
jako rabín.“
Povídáme si na kraji židovského
města, nedaleko Staronové
synagogy. Přijela jste ze Švýcarska, kde žijete. Cítíte zde své
kořeny?
„Určitě. Praha je moje město,
čeština je můj rodný jazyk.“
Jaký byl jako otec?
„Skvělý. Když zrovna netvořil,
chodil s námi bruslit, plavat,
vozil mě na kroužky, jezdili jsme
lyžovat. Arnošt nebyl nedělní
otec. Ale někdy z něj šel strach.“
Co ho třeba dokázalo vytočit?
„Když jsme se s bráchou nechtěli
o něco podělit. Lidi hodnotil
podle toho, jestli by se rozdělili
o poslední krajíc chleba. On se
dělil i o své honoráře. Když třeba
v Americe dostal honorář
600 dolarů, tak jsme vyjeli
300 kilometrů z Iowa City do
Chicaga do muzea a každý –
maminka, Pepi, já i on – dostal
150 dolarů, aby si tam něco
krásného koupil.“
Eva Lustigová (* 1956),
dcera Arnošta a Věry Lustigových, pražská rodačka žijící
ve Švýcarsku.
Arnošt Lustig (21. prosinec 1926 – 26. únor 2011),
český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor
celé řady děl především s tématem holokaustu (mj. Dita Saxová, 1962, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964, Hořká vůně
mandlí, 1968, Miláček, 1968, Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté
Perly Sch., 1979, Tma nemá stín, 1991).
Ocenění: 1967: Státní cena za literaturu – za televizní inscenaci
románu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1996: Cena Karla
Čapka, 2008: Nominace na Pulitzerovu cenu, 2008: Udělena Cena
Franze Kafky, 2009: Nominace na Mezinárodní Man Bookerovu
cenu – za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině.
Jak jste doma slavili konec roku?
„Měli jsme vánoční stromek.
Maminka tomu nebyla nakloněna, ale Arnošt chtěl, abychom
nebyli o ten zážitek ochuzeni.
Abychom neměli pocit, že jsme
jiní. Chanuku jsme začali slavit
až v Izraeli. Od té doby jsme
stromeček už neměli.“
Jaké jste od rodičů dostávala
dárky?
„Spíš praktické. Brusle, gramofonové desky, rukavice, knížky…“
Ve čtyřech letech přejel
na koloběžce papírníka
a paní papírníková
si pak přišla mamince
na Arnošta stěžovat.
Vzpomínal někdy táta, jaké měl
sám dětství?
„Něco z toho vtělil do svých děl.
Například do novely Dům
vrácené ozvěny, která je silně
autobiografická, zapsal desatero
‚přikázání‘ – kterými se tak asi
trochu v dětství i v životě potom
řídil. Přikázání založená na tom,
čím se člověk může poučit –
od dítěte i od zloděje.“
A jaký tedy byl váš otec jako dítě?
„Pocházel z chudé rodiny.
Maminka před ním zamykala
kredenc s cukrem... Lumpárnám
se nevyhýbal – ve čtyřech letech
prý přejel na koloběžce
papírníka a paní papírníková si
pak přišla mamince na Arnošta
stěžovat. Z libeňské synagogy,
kam ho maminka brala v pátek
večer s jeho starší sestrou
Hankou, pravidelně utíkal.
Arnošt byl „pavlačové“ dítě
z Libně, a to v něm navždy
zůstalo. Na druhou stranu mu
to určitě pomohlo přežít válku
– Arnošt vždycky tvrdil, že
vyrostl na ulici, rodiče neměli
čas se o něj starat, k obědu měl
kolikrát jen vodu s cibulí,
kterou si s klukama přivlastnili
na trhu…“
Víte, co mě překvapuje? Že
o mamince Věře mluvíte jako
o mami, ale o tatínkovi jako
o Arnoštovi… Proč?
„Protože Arnošt byl mnohem
víc než ‚jenom‘ otec, patřil
celému světu. To přišlo asi tak
v šestnácti, kdy jsem pochopila,
kým je. Mimochodem, i pro
všechny vnuky a vnučky nebyl
nikdy děda, ale Arnošt.“
Kdy vám osobně zachutnaly
otcovy knihy?
„Dobrá otázka (úsměv). Když mi
byly dva roky, tak mu zmizely
tři rukopisné stránky, protože
jsem mu je snědla. Takže tehdy.
Ale vážně – až když jsme byli
v emigraci. Den před mými
12. narozeninami do Československa vtrhly tanky a my se
z dovolené v Itálii nevrátili.“
Takže nejen láska, ale i literatura
prochází žaludkem. Co jste po otci
podědila?
„Radost ze života i smutek,
šílenství, energii, snahu se stále
učit a zdokonalovat. Lidi
nepodceňovat ani
nepřeceňovat.“
Už prakticky 25 let pracujete ve
Švýcarsku pro mezinárodní
zdravotnickou společnost.
K vlastnímu psaní a filmařině jste
se dostala až mnohem později.
Nelitujete toho?
„Nelituji. Vědomě a úmyslně jsem
se tomu bránila. Chtěla jsem se
dát svojí vlastní cestou a po
mládí, kdy jsem díky emigraci
vyrostla na třech kontinentech,
jsem chtěla porozumět, co se
přihodilo naší rodině a jak jsem
vyrostla já. Proto jsem si udělala
bakaláře z kulturní antropologie.