OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2016
www.praha8.cz
11
Rozhovor
Tomki Němec,
fotograf nestylizovaného života:
Největší téma
je moje rodina
nnSvětově uznávaný fotograf Tomki Němec (1963), jehož
doménou je černobílý dokument, je držitelem dvou ocenění
World Press Photo (1991, 1995) i řady domácích cen. S fotoaparátem projezdil celý svět, ale relaxovat chodí už deset let
do staré třešňovky nad Trojou.
Jak se stalo, že jste zakotvil
v Praze 8?
„Jsem rodilý Pražák, ale často
jsem se stěhoval. Bydlel jsem
leckde, jako teenager třeba tři
roky v Alexandrii, kde můj táta
pracoval. A z osmičky je moje
žena. Bydlíme sice v paneláku,
ale z okna koukám do zeleně
a mám výhled na celou Prahu.“
Měnil byste?
„Nikdy neříkej nikdy. Panelák je
panelák, ale místo jako takové
je super. Je tu klid, dokážu tu
dokonce i zaparkovat, z bytu
mám pár minut na metro, třeba
na Vinohradech jsem za
25 minut. Ale jsem kavárenský
typ, takže mi tu přece jen chybí
kavárny nebo malé obchůdky.“
Máte tu oblíbená místa k focení?
„Já fotím především lidi.
Nestylizuji je, baví mě zachycovat jejich život jako takový.
Ale třeba na procházce starou
třešňovkou z Bohnic dolů do
Troje, což je moje oblíbené místo,
tam fotím jinak. To fotím
i přírodu. Ale nejsem krajinář,
fotím spíš dopady působení
člověka na přírodu. Jsou to
pocitové záležitosti.“
Fotíte i svou rodinu? Nebo je to
o kovářově kobyle, co chodí bosa?
„Rodina je moje trvalé a největší
téma. Podívejte (vyndává mobil)
– můj devítiletý syn dnes ráno
před školou, a tady včera večer
usíná. A tady jsem byl na
natáčení v televizi… Je to vlastně
takový můj fotografický deník.“
Vánoce tedy spíš zaznamenáváte,
nebo prožíváte?
„Něco samozřejmě vyfotím.
Ale snažíme se doma alespoň
základní tradice dodržovat. Syn,
přestože už dávno ví, jak to je,
napíše své přání, dá ho za okno,
my mu pak řekneme, že
Ježíškovi pomůžeme, aby
se neuštval. Nicméně kapra
nemusím, cítím z něj bahno.“
Hodně jste fotil českou komunitu
v rumunském Banátu. Jak tam
slavili Vánoce?
„Nevím, já se snažím sedět na
svátky u domácího stolu.
V Banátu, kde byl pro krajany
opravdu tvrdý život, jsem si
uvědomil zajímavý paradox.
Fotil jsem jejich zvyky, svatby –
svatba pro 300 osob je pro ně
malá svatba! –, Velikonoce,
posvícení, masopust… Měli tehdy
vynikajícího kněze, takže
pořádali i křížové cesty. Pak tam
i díky publicitě začali jezdit
turisté, přinášeli peníze, život se
začal lepšit – a ty ryzí tradice se
začaly vytrácet. Je to zvláštní –
obdivujeme něco, co tím
obdivem sami likvidujeme.
Obdivujeme ty lidi, jak žijí,
a když jim pomůžeme, tak jim
ten obdivovaný způsob života
vlastně zničíme. A když ho
zničíme, tak k nim přestanou
turisté jezdit…“
Za Banát jste v r. 2004 získal
1. místo v soutěži Czech Press
Photo, světové ocenění jste získal
v r. 1995 za snímek z černého trhu
v Havaně, běžný život „na ulici“
jste fotil po celém světě. Jsou mezi
národy rozdíly v reakcích lidí na
to, když je fotíte?
„Ano. Jsou místa, kde se lidé fotí
rádi a snadněji. Právě třeba na
Kubě to byla paráda. Myslím, že
Češi se fotí neradi na rozdíl
třeba od Američanů. Tam je zase
problém s ochranou osobnosti
a užitím fotografií bez svolení…“
Jak přistupujete k focení na ulici vy?
„Snažím se člověka nikdy
neponižovat. Respektuji, když
někdo nechce, abych ho fotil.
Lidé se mohou cítit ohroženi,
lezete jim foťákem do soukromí,
tak si ho snaží chránit. A to je
v pořádku.“
Do soukromí si vás ale pustil
Václav Havel, stal jste se jeho
osobním fotografem.
„Havel byl výjimečná osobnost.
Bylo mi 26, předtím jsme se
neznali, fotil jsem v prosinci
1989 pro studentskou agenturu
Radost jeho cestu na Hrad, a pak
jsem ho v lednu 1990 požádal,
jestli mě vezme na cestu do USA.
Z krátkodobého focení se
vyklubala mnohaletá spolupráce. Nechal mi absolutní volnost,
nijak mě neomezoval, a ty první
dva roky vedle něj byla opravdu
jízda. Fotil jsem ho v době
federálního prezidentování
a pak znovu v letech 1997–2002,
ale to už byl obklopen jinými
lidmi, a i focení bylo jiné.“
Za snímek, kdy je při procházce na
pláži překvapen vlnou, jste získal
své první ocenění v soutěži World
Press Photo. Další ikonická
fotografie je ze stejné procházky
– prezident zády k vám odchází
směrem k moři. Cítíte ve chvíli,
když zmáčknete spoušť, že jste
vyfotil něco mimořádného?
„Jsem perfekcionalista, z těch
statisíců fotek přede mnou
obstojí jen mizivé procento.
A protože si v hodnocení
nechávám vždy odstup, je to
ještě méně, než by se zdálo.
Takže spíš ne. I když u té
‚odcházející‘ fotky jsem si hned
pomyslel – tý brďo, on ‚odchází‘,
to bych nechtěl zažít. Ikonickou
se ale stala, až když zemřel.“
Václavu Havlovi jste věnoval
knihu, kterou jste letos
u příležitosti jeho 80. výročí
narození (v říjnu) a 5 let od úmrtí
(v prosinci) vlastním nákladem
vydal. Co vás k tomu vedlo?
„Chtěl jsem téma Václav Havel
uzavřít a již se k němu nevracet.
Spolu se dvěma přáteli z oboru
jsme prošli přes 67 tisíc obrazových políček, vybrali jsme
nakonec přibližně 260 fotografií.
Lidé si můžou knížku objednat
přes internet na www.knihahavel.cz, dostanou ji bez prostředníka. A těší mě nejen výhradně
pozitivní reakce, ale i takový
zájem, že začínám uvažovat
o dotisku. Václavu Havlovi jsem
věnoval i fotografickou výstavu
v galerii DOX v Holešovicích,
potrvá do 13. února 2017.“
V knize jsou opravdu unikátní
záběry – třeba Havlovo setkání
s Rolling Stones na Pražském
hradě. „Stouni“ na mě na ní působí
trošku překvapeně… Jaká tam
v tu chvíli panovala atmosféra?
„Máte pravdu, Stouni byli
opravdu dost zaskočeni. Ač jsou
to rockové megahvězdy, hlavy
států si je k sobě nezvaly.
A najednou je prezident Havel
s velkou pompou přijal na Hradě, překvapil je svou vstřícností
a pohodou. A večer koncertovali
na Strahově jako první západní
megakapela před více než sto
tisíci fanoušky. Myslím, že nejen
já jsem v tu chvíli pochopil, že
bolševik je už opravdu a definitivně pryč.“
text a FOTO: Vladimír Slabý
celý rozhovor
najdetena
www.praha8.cz