OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / prosinec 2016 

www.praha8.cz

11

Rozhovor

Tomki Němec,

fotograf nestylizovaného života:

Největší téma

je moje rodina

nnSvětově uznávaný fotograf Tomki Němec (1963), jehož

doménou je černobílý dokument, je držitelem dvou ocenění

World Press Photo (1991, 1995) i řady domácích cen. S fotoaparátem projezdil celý svět, ale relaxovat chodí už deset let

do staré třešňovky nad Trojou.

Jak se stalo, že jste zakotvil

v Praze 8?

„Jsem rodilý Pražák, ale často

jsem se stěhoval. Bydlel jsem

leckde, jako teenager třeba tři

roky v Alexandrii, kde můj táta

pracoval. A z osmičky je moje

žena. Bydlíme sice v paneláku,

ale z okna koukám do zeleně

a mám výhled na celou Prahu.“

Měnil byste?

„Nikdy neříkej nikdy. Panelák je

panelák, ale místo jako takové

je super. Je tu klid, dokážu tu

dokonce i zaparkovat, z bytu

mám pár minut na metro, třeba

na Vinohradech jsem za

25 minut. Ale jsem kavárenský

typ, takže mi tu přece jen chybí

kavárny nebo malé obchůdky.“

Máte tu oblíbená místa k focení?

„Já fotím především lidi.

Nestylizuji je, baví mě zachycovat jejich život jako takový.

Ale třeba na procházce starou

třešňovkou z Bohnic dolů do

Troje, což je moje oblíbené místo,

tam fotím jinak. To fotím

i přírodu. Ale nejsem krajinář,

fotím spíš dopady působení

člověka na přírodu. Jsou to

pocitové záležitosti.“

Fotíte i svou rodinu? Nebo je to

o kovářově kobyle, co chodí bosa?

„Rodina je moje trvalé a největší

téma. Podívejte (vyndává mobil)

– můj devítiletý syn dnes ráno

před školou, a tady včera večer

usíná. A tady jsem byl na

natáčení v televizi… Je to vlastně

takový můj fotografický deník.“

Vánoce tedy spíš zaznamenáváte,

nebo prožíváte?

„Něco samozřejmě vyfotím.

Ale snažíme se doma alespoň

základní tradice dodržovat. Syn,

přestože už dávno ví, jak to je,

napíše své přání, dá ho za okno,

my mu pak řekneme, že

Ježíškovi pomůžeme, aby

se neuštval. Nicméně kapra

nemusím, cítím z něj bahno.“

Hodně jste fotil českou komunitu

v rumunském Banátu. Jak tam

slavili Vánoce?

„Nevím, já se snažím sedět na

svátky u domácího stolu.

V Banátu, kde byl pro krajany

opravdu tvrdý život, jsem si

uvědomil zajímavý paradox.

Fotil jsem jejich zvyky, svatby –

svatba pro 300 osob je pro ně

malá svatba! –, Velikonoce,

posvícení, masopust… Měli tehdy

vynikajícího kněze, takže

pořádali i křížové cesty. Pak tam

i díky publicitě začali jezdit

turisté, přinášeli peníze, život se

začal lepšit – a ty ryzí tradice se

začaly vytrácet. Je to zvláštní –

obdivujeme něco, co tím

obdivem sami likvidujeme.

Obdivujeme ty lidi, jak žijí,

a když jim pomůžeme, tak jim

ten obdivovaný způsob života

vlastně zničíme. A když ho

zničíme, tak k nim přestanou

turisté jezdit…“

Za Banát jste v r. 2004 získal

1. místo v soutěži Czech Press

Photo, světové ocenění jste získal

v r. 1995 za snímek z černého trhu

v Havaně, běžný život „na ulici“

jste fotil po celém světě. Jsou mezi

národy rozdíly v reakcích lidí na

to, když je fotíte?

„Ano. Jsou místa, kde se lidé fotí

rádi a snadněji. Právě třeba na

Kubě to byla paráda. Myslím, že

Češi se fotí neradi na rozdíl

třeba od Američanů. Tam je zase

problém s ochranou osobnosti

a užitím fotografií bez svolení…“

Jak přistupujete k focení na ulici vy?

„Snažím se člověka nikdy

neponižovat. Respektuji, když

někdo nechce, abych ho fotil.

Lidé se mohou cítit ohroženi,

lezete jim foťákem do soukromí,

tak si ho snaží chránit. A to je

v pořádku.“

Do soukromí si vás ale pustil

Václav Havel, stal jste se jeho

osobním fotografem.

„Havel byl výjimečná osobnost.

Bylo mi 26, předtím jsme se

neznali, fotil jsem v prosinci

1989 pro studentskou agenturu

Radost jeho cestu na Hrad, a pak

jsem ho v lednu 1990 požádal,

jestli mě vezme na cestu do USA.

Z krátkodobého focení se

vyklubala mnohaletá spolupráce. Nechal mi absolutní volnost,

nijak mě neomezoval, a ty první

dva roky vedle něj byla opravdu

jízda. Fotil jsem ho v době

federálního prezidentování

a pak znovu v letech 1997–2002,

ale to už byl obklopen jinými

lidmi, a i focení bylo jiné.“

Za snímek, kdy je při procházce na

pláži překvapen vlnou, jste získal

své první ocenění v soutěži World

Press Photo. Další ikonická

fotografie je ze stejné procházky

– prezident zády k vám odchází

směrem k moři. Cítíte ve chvíli,

když zmáčknete spoušť, že jste

vyfotil něco mimořádného?

„Jsem perfekcionalista, z těch

statisíců fotek přede mnou

obstojí jen mizivé procento.

A protože si v hodnocení

nechávám vždy odstup, je to

ještě méně, než by se zdálo.

Takže spíš ne. I když u té

‚odcházející‘ fotky jsem si hned

pomyslel – tý brďo, on ‚odchází‘,

to bych nechtěl zažít. Ikonickou

se ale stala, až když zemřel.“

Václavu Havlovi jste věnoval

knihu, kterou jste letos

u příležitosti jeho 80. výročí

narození (v říjnu) a 5 let od úmrtí

(v prosinci) vlastním nákladem

vydal. Co vás k tomu vedlo?

„Chtěl jsem téma Václav Havel

uzavřít a již se k němu nevracet.

Spolu se dvěma přáteli z oboru

jsme prošli přes 67 tisíc obrazových políček, vybrali jsme

nakonec přibližně 260 fotografií.

Lidé si můžou knížku objednat

přes internet na www.knihahavel.cz, dostanou ji bez prostředníka. A těší mě nejen výhradně

pozitivní reakce, ale i takový

zájem, že začínám uvažovat

o dotisku. Václavu Havlovi jsem

věnoval i fotografickou výstavu

v galerii DOX v Holešovicích,

potrvá do 13. února 2017.“

V knize jsou opravdu unikátní

záběry – třeba Havlovo setkání

s Rolling Stones na Pražském

hradě. „Stouni“ na mě na ní působí

trošku překvapeně… Jaká tam

v tu chvíli panovala atmosféra?

„Máte pravdu, Stouni byli

opravdu dost zaskočeni. Ač jsou

to rockové megahvězdy, hlavy

států si je k sobě nezvaly.

A najednou je prezident Havel

s velkou pompou přijal na Hradě, překvapil je svou vstřícností

a pohodou. A večer koncertovali

na Strahově jako první západní

megakapela před více než sto

tisíci fanoušky. Myslím, že nejen

já jsem v tu chvíli pochopil, že

bolševik je už opravdu a definitivně pryč.“

text a FOTO: Vladimír Slabý

celý rozhovor

najdetena

www.praha8.cz