OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / ČERVENEC 2016

www.praha8.cz

7

Rozhovor

MUDR. ROBERT JŮZEK, ortoped Nemocnice Na Bulovce a fotbalista:

Lékařská profese a sport

se báječně doplňují

n Ortoped Nemocnice Na Bulovce MUDr. Robert Jůzek (28) je nepřehlédnutelnou postavou.

Dvoumetrový štíhlý obr operuje na operačním sále, ale třeba i na misi v jordánském Ammánu,

nebo na fotbalovém trávníku na hrotu útoku jako kapitán Slavoje Podolí. A pozor – v českém

reprezentačním týmu lékařů bude s kolegy na slavném barcelonském stadionu Nou Camp

od poloviny července obhajovat titul mistrů světa!

Pomáhá vám sport v profesi

lékaře?

„Řekl bych, že se báječně

doplňují. Díky němu mám

dobrou fyzickou kondici. Tu

máme tady na ortopedii asi

všichni. Co se náročnosti týče, je

práce ortopeda asi jako práce

truhláře. Ostatně také vrtáme,

šroubujeme, sekáme, řežeme

a máme pily, dláta, kladiva…

Často se docela zapotíme!

A musíme vždy odvést kvalitní

práci.“

Ale ve fotbale nebo v truhlařině

chybu můžete napravit.

„Samozřejmě, na sále nesmíme

říznout špatně. Ke své profesi

mám respekt, zdravou pokoru,

ale současně si v medicíně

musím věřit.“

Fotbalový zápas trvá 90 minut,

jak dlouho jste na operačním

sále?

„To je různé, záleží na poranění.

Pacientovi je jedno, jestli jsem

unavený, žádné ohledy na to,

že jsem ve službě třeba přes

30 hodin. Mám odpovědnost,

nesmím nic přehlédnout, být

soustředěný a k pacientovi

zdvořilý, i když se mi něco

nelíbí.“

Dá se psychická náročnost

lékařské služby srovnat s fotbalovým zápasem?

„Kdepak, fotbal je nádherný

relax.“

Jak náročná byla mise v jordánském Ammánu, při které jste léčil

děti syrských uprchlíků?

„Vždycky je hrozné, když mezi

zraněnými jsou děti.

Neošetřovali jsme akutní úrazy,

ale jen jejich následky.“

Neměl jste v Ammánu strach?

„Strach? Asi stejný jako tady.

Tam bylo bezpečno, takže jsem

se nebál. Obavu měli mí blízcí,

když se dozvěděli, kam se

chystám.“

Jak jste si zjišťoval o cíli cesty

informace?

„Těžko, měl jsem nějaké základní

turistické informace, ale nic

o tom, jak to tam skutečně

vypadá. O současné atmosféře

v zemi se skoro nikde nedočtete.“

Překvapil vás něčím Ammán?

„Pracovně? Tady jsme zvyklí, že

vše má řád, že výkony na sebe

musí navazovat. V Jordánsku je

mentalita lidí úplně jiná, jsou

pomalí, nedochvilní, nespěchají.

Zvládli jsme tři operace za dobu,

za kterou bychom jich Na

Bulovce stihli šest.“

Jakého typu to byly operace?

„Rozdělil bych je na tři skupiny.

První byly úrazy po bombách

nebo trhavinách, lidé měli

poškozené měkké tkáně a kosti.

Druhá část byly zlomeniny

a kožní defekty třeba na rukou,

většinou už zhojené, šlo

o následné ošetření. A třetí byly

děti Syřanů s vrozenými vadami.“

Potřebovali jste k operaci dětí

třeba souhlas rodičů?

„Bez ohledu na to, jestli byla

přítomná matka, vždy byl

k operaci potřeba souhlas otce.“

Jak jste komunikovali?

„Kolegyně anestezioložka

z Bulovky umí arabsky, takže

nám komunikaci s pacienty

a personálem velice

usnadňovala. Jinak jsme

komunikovali v angličtině.“

Jak jste se vůbec na misi do

Ammánu dostal?

„V rámci programu MEDAVEC

pod patronací Ministerstva

vnitra ČR jsme byli požádáni,

jestli bychom se nezúčastnili

humanitární pomoci

v Jordánsku. Byl potřeba hlavně

dětský ortoped, proto jsme jeli

pan docent Jiří Chomiak a já.“

Čím vás Jordánsko potěšilo?

„Jak jsou Jordánci milí lidé.

O Syřanech jsem se zase

dozvěděl, jak jsou neskutečně

pracovití a podnikaví.“

Ovlivnila mise váš názor na

uprchlíky, kteří nyní míří do

Evropy?

„Ano. Kdybych nejel operovat do

Jordánska, tak bych měl názor

negativní, zprostředkovaný jen

médii. Teď ho mám kladný.“

Neláká vás pracovat v zahraničí

déle než deset dní?

„Natrvalo do zahraničí odjet

nehodlám, byť bych měl asi tak

čtyřikrát víc peněz. Ale tady si

připadám víc užitečný. A pak

– mám svůj fotbal v Podolí.“

Bavíte se s pacienty o fotbale?

Třeba o nedávném mistrovství

Evropy?

„Proč ne? Navozuje se tím pocit

důvěry, ta je při léčení nesmírně

důležitá. Ale musím být

multioborový, musím si umět

popovídat třeba i s baletkou.“

Kde jste operovali?

„Operovali jsme ve dvou

nemocnicích, ta moderní byla

plně srovnatelná s pražskými,

druhá byla charitativní a byla

v ní nouze jak o materiál, tak

o personál.“

Promítá se na hřišti vaše profese?

„Ve vyhecovaných soubojích

vztah lékař – pacient nefunguje.

Mám velikou sílu, do souboje

o míč jdu vždy naplno, a když

fauluji, není to nikdy úmyslně.

Občas někomu dám loktem,

mnohem víc ran schytám.“

A co místní hygiena?

„Pokulhává, ale je v toleranci.

Obecně tam nemůže člověk jet

s očekáváním, že vše funguje

jako u nás.“

A co když se přihodí při zápase

něco vážnějšího? Přepne se

to v hlavě?

„Než se provalilo, čím jsem

v civilu, tak na hřišti docházelo

ke kuriózním situacím. Chtěl

jsem pomoci zraněnému, ale

jeho spoluhráči mě odstrkovali,

nevěřili, že jsem lékař. Teď už

jsem provařený, a už jsem třeba

během zápasu nahazoval zpět

vykloubené rameno.“

Vy jste měl nějaký fotbalový úraz?

„Párkrát jsem měl roztrženou

hlavu. Největším zraněním byl

prasklý meniskus, ale operovat

jsem si ho nenechal, dal jsem

přednost konzervativní léčbě.

Ale někdy se musím svěřit do

péče kolegů, nedokázal jsem si

třeba dát zpět prst, vyhozený

do pravého úhlu…“

Hrajete v útoku, ve své soutěži patříte mezi nejlepší střelce, měříte

dva metry, nesrovnávají vás

s dalšími legendárními čahouny

a kanonýry Janem Kollerem nebo

Vratislavem Lokvencem?

„Tomu se nevyhnete, hlavně

fanoušci si zakřičí své. Že jsem

třeba nemožně neohrabané

kopyto. A já si jen pomyslím

– OK, jsem kopyto, ale nasázel

jsem vám tři góly.“

Schoval jste si nějaký do Barcelony, na slavný Nou Camp, kde

budete ve druhé polovině

července obhajovat s českou

reprezentací lékařů titul mistrů

světa z loňského šampionátu

v USA?

„Věřím, že ano. Start na

mistrovství světa pod českou

vlajkou je pro mě splněný sen.

Když jsem coby člen realizačního

týmu volejbalové reprezentace

poslouchal při Světovém poháru

českou hymnu, bylo to krásné.

A teď to zažiju jako hráč!“

VLADIMÍR SLABÝ

Foto: PAVEL JIŘÍK