OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / ČERVENEC 2016
www.praha8.cz
7
Rozhovor
MUDR. ROBERT JŮZEK, ortoped Nemocnice Na Bulovce a fotbalista:
Lékařská profese a sport
se báječně doplňují
n Ortoped Nemocnice Na Bulovce MUDr. Robert Jůzek (28) je nepřehlédnutelnou postavou.
Dvoumetrový štíhlý obr operuje na operačním sále, ale třeba i na misi v jordánském Ammánu,
nebo na fotbalovém trávníku na hrotu útoku jako kapitán Slavoje Podolí. A pozor – v českém
reprezentačním týmu lékařů bude s kolegy na slavném barcelonském stadionu Nou Camp
od poloviny července obhajovat titul mistrů světa!
Pomáhá vám sport v profesi
lékaře?
„Řekl bych, že se báječně
doplňují. Díky němu mám
dobrou fyzickou kondici. Tu
máme tady na ortopedii asi
všichni. Co se náročnosti týče, je
práce ortopeda asi jako práce
truhláře. Ostatně také vrtáme,
šroubujeme, sekáme, řežeme
a máme pily, dláta, kladiva…
Často se docela zapotíme!
A musíme vždy odvést kvalitní
práci.“
Ale ve fotbale nebo v truhlařině
chybu můžete napravit.
„Samozřejmě, na sále nesmíme
říznout špatně. Ke své profesi
mám respekt, zdravou pokoru,
ale současně si v medicíně
musím věřit.“
Fotbalový zápas trvá 90 minut,
jak dlouho jste na operačním
sále?
„To je různé, záleží na poranění.
Pacientovi je jedno, jestli jsem
unavený, žádné ohledy na to,
že jsem ve službě třeba přes
30 hodin. Mám odpovědnost,
nesmím nic přehlédnout, být
soustředěný a k pacientovi
zdvořilý, i když se mi něco
nelíbí.“
Dá se psychická náročnost
lékařské služby srovnat s fotbalovým zápasem?
„Kdepak, fotbal je nádherný
relax.“
Jak náročná byla mise v jordánském Ammánu, při které jste léčil
děti syrských uprchlíků?
„Vždycky je hrozné, když mezi
zraněnými jsou děti.
Neošetřovali jsme akutní úrazy,
ale jen jejich následky.“
Neměl jste v Ammánu strach?
„Strach? Asi stejný jako tady.
Tam bylo bezpečno, takže jsem
se nebál. Obavu měli mí blízcí,
když se dozvěděli, kam se
chystám.“
Jak jste si zjišťoval o cíli cesty
informace?
„Těžko, měl jsem nějaké základní
turistické informace, ale nic
o tom, jak to tam skutečně
vypadá. O současné atmosféře
v zemi se skoro nikde nedočtete.“
Překvapil vás něčím Ammán?
„Pracovně? Tady jsme zvyklí, že
vše má řád, že výkony na sebe
musí navazovat. V Jordánsku je
mentalita lidí úplně jiná, jsou
pomalí, nedochvilní, nespěchají.
Zvládli jsme tři operace za dobu,
za kterou bychom jich Na
Bulovce stihli šest.“
Jakého typu to byly operace?
„Rozdělil bych je na tři skupiny.
První byly úrazy po bombách
nebo trhavinách, lidé měli
poškozené měkké tkáně a kosti.
Druhá část byly zlomeniny
a kožní defekty třeba na rukou,
většinou už zhojené, šlo
o následné ošetření. A třetí byly
děti Syřanů s vrozenými vadami.“
Potřebovali jste k operaci dětí
třeba souhlas rodičů?
„Bez ohledu na to, jestli byla
přítomná matka, vždy byl
k operaci potřeba souhlas otce.“
Jak jste komunikovali?
„Kolegyně anestezioložka
z Bulovky umí arabsky, takže
nám komunikaci s pacienty
a personálem velice
usnadňovala. Jinak jsme
komunikovali v angličtině.“
Jak jste se vůbec na misi do
Ammánu dostal?
„V rámci programu MEDAVEC
pod patronací Ministerstva
vnitra ČR jsme byli požádáni,
jestli bychom se nezúčastnili
humanitární pomoci
v Jordánsku. Byl potřeba hlavně
dětský ortoped, proto jsme jeli
pan docent Jiří Chomiak a já.“
Čím vás Jordánsko potěšilo?
„Jak jsou Jordánci milí lidé.
O Syřanech jsem se zase
dozvěděl, jak jsou neskutečně
pracovití a podnikaví.“
Ovlivnila mise váš názor na
uprchlíky, kteří nyní míří do
Evropy?
„Ano. Kdybych nejel operovat do
Jordánska, tak bych měl názor
negativní, zprostředkovaný jen
médii. Teď ho mám kladný.“
Neláká vás pracovat v zahraničí
déle než deset dní?
„Natrvalo do zahraničí odjet
nehodlám, byť bych měl asi tak
čtyřikrát víc peněz. Ale tady si
připadám víc užitečný. A pak
– mám svůj fotbal v Podolí.“
Bavíte se s pacienty o fotbale?
Třeba o nedávném mistrovství
Evropy?
„Proč ne? Navozuje se tím pocit
důvěry, ta je při léčení nesmírně
důležitá. Ale musím být
multioborový, musím si umět
popovídat třeba i s baletkou.“
Kde jste operovali?
„Operovali jsme ve dvou
nemocnicích, ta moderní byla
plně srovnatelná s pražskými,
druhá byla charitativní a byla
v ní nouze jak o materiál, tak
o personál.“
Promítá se na hřišti vaše profese?
„Ve vyhecovaných soubojích
vztah lékař – pacient nefunguje.
Mám velikou sílu, do souboje
o míč jdu vždy naplno, a když
fauluji, není to nikdy úmyslně.
Občas někomu dám loktem,
mnohem víc ran schytám.“
A co místní hygiena?
„Pokulhává, ale je v toleranci.
Obecně tam nemůže člověk jet
s očekáváním, že vše funguje
jako u nás.“
A co když se přihodí při zápase
něco vážnějšího? Přepne se
to v hlavě?
„Než se provalilo, čím jsem
v civilu, tak na hřišti docházelo
ke kuriózním situacím. Chtěl
jsem pomoci zraněnému, ale
jeho spoluhráči mě odstrkovali,
nevěřili, že jsem lékař. Teď už
jsem provařený, a už jsem třeba
během zápasu nahazoval zpět
vykloubené rameno.“
Vy jste měl nějaký fotbalový úraz?
„Párkrát jsem měl roztrženou
hlavu. Největším zraněním byl
prasklý meniskus, ale operovat
jsem si ho nenechal, dal jsem
přednost konzervativní léčbě.
Ale někdy se musím svěřit do
péče kolegů, nedokázal jsem si
třeba dát zpět prst, vyhozený
do pravého úhlu…“
Hrajete v útoku, ve své soutěži patříte mezi nejlepší střelce, měříte
dva metry, nesrovnávají vás
s dalšími legendárními čahouny
a kanonýry Janem Kollerem nebo
Vratislavem Lokvencem?
„Tomu se nevyhnete, hlavně
fanoušci si zakřičí své. Že jsem
třeba nemožně neohrabané
kopyto. A já si jen pomyslím
– OK, jsem kopyto, ale nasázel
jsem vám tři góly.“
Schoval jste si nějaký do Barcelony, na slavný Nou Camp, kde
budete ve druhé polovině
července obhajovat s českou
reprezentací lékařů titul mistrů
světa z loňského šampionátu
v USA?
„Věřím, že ano. Start na
mistrovství světa pod českou
vlajkou je pro mě splněný sen.
Když jsem coby člen realizačního
týmu volejbalové reprezentace
poslouchal při Světovém poháru
českou hymnu, bylo to krásné.
A teď to zažiju jako hráč!“
VLADIMÍR SLABÝ
Foto: PAVEL JIŘÍK