OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / říjen 2016
www.praha8.cz
7
Rozhovor
Designér Svatopluk Král,
držitel čestného občanství Prahy 8:
Rýsovat jsem
začínal
v koupelně
nnKariéra Svatopluka Krále (* 1926), čerstvého držitele
Čestného občanství Prahy 8, začala v koupelně, která se stala
jeho první pracovnou. Ze studenta konstrukce vyrostl šéfdesignér obráběcích strojů pro celé Československo. Posléze ale
zjistil, že největší radost mu přináší design, který pomáhá,
a začal vytvářet kinetické hračky pro hendikepované děti.
Vaše stroje i hračky obdivují po
celém světě, Národní technické
muzeum vám chystá na únor
velkou retrospektivní výstavu.
Ocenila vás i městská část Praha
8, která vám v září udělila Čestné
občanství.
„Je to pro mě veliká pocta,
opravdu. V Karlíně bydlím 70 let,
celý život jsem na osmičce
pracoval, ateliéry jsem měl jeden
v Libni a druhý v Karlíně. Jsem
osmičkový patriot, a moc si
čestného občanství vážím.“
Vymýšlíte kinetické, tedy
pohyblivé hračky – jaký máte sám
vztah k pohybu?
„Mým jediným sportem byl
tanec a kulečník v kavárnách.
V jednom tanečním kurzu se mi
líbila dívka v oranžových šatech,
v duchu jsem jí říkal Mandarinka. Když se nacvičoval valčík,
požádal jsem ji o tanec. Jako
zkušený tanečník jsem ji roztočil
kolem sebe, až se hmotným
momentem síly setrvačné a její
značné úhlové rychlosti
odpoutala a dopadla pod piano.
Ale bez šatů, které mi zůstaly
v ruce, jak jsem se ji snažil
udržet. Za čas jsem si v jedné
hospodě objednal guláš, dostal
jsem ho v hluboké misce,
knedlíky i maso nakrájené
a smíchané i s omáčkou
dohromady. Po celou dobu, co
jsem to jedl, seděl vedle mě pes
a vrčel. Když jsem chtěl platit,
přišla dcera pana majitele
v oranžové zástěrce a s veselým
úsměvem – Mandarinka! Smála
se, poznala mě, a že mi naschvál
jako pomstu dala žrádlo pro
jejich psa. Ale měl jsem to
zadarmo, tak proč ne?“
Jak jste se dostal k designu
obráběcích strojů?
„Po druhé světové válce bylo
všude veselo do pozdních
nočních hodin, a tak jsem hledal
zaměstnání, kde bych začínal
nejdříve v osm ráno. Objevil
jsem činžovní dům, kde ve
třetím patře vznikal ústav pro
obráběcí stroje, pracovní doba
od půl deváté, kde prý přijmou
konstruktéra. V obýváku seděl
Městská část
Praha 8
Městská část
Praha 8
vás srdečně
zve na výstavu
ANTONÍN
STŘÍŽEK
akvarely
19/10–18/11/2016
Libeňský zámek
Zenklova 35, Praha 8
po a st: 800–1800 hod.
út a čt: 800–1530 hod.
pá: 800–1500 hod.
so, ne a svátky: zavřeno
www.praha8.cz
VSTUP
ZDARMA
pan ředitel, a když se mě zeptal,
proč jsem si zvolil právě obráběcí
stroje, odpověděl jsem, že pro
jejich vhodnou pracovní dobu.
A byl jsem přijat. Pracovnu jsem
měl v koupelně, ostatní místnosti byly obsazeny...“
To jste rýsoval v koupelně?
„No jo, jinak to nešlo. Jako první
úkol jsem dostal zhotovit
konstrukci a výrobní výkresy
stolní vrtačky. Jel jsem do Svitav,
kde vrtačky vyráběli, abych si
ověřil potřebné detaily. Tam mi
řekli, že stejnou vrtačku mají
a mohou mi dát její výkresovou
dokumentaci. Tu jsem pak celý
rok výkres po výkrese kopíroval.
Dostal jsem povolání na vojnu,
zrovna když mi zbýval výkres
základního, tvarově složitého
nosného tělesa. Abych si to
zjednodušil, nakreslil jsem ji jen
jako rovnou pravoúhlou
krabičku od čaje, kterou jsem
měl na vaně. Výkresy jsem šel
předat s přiznáním, že jsem to
vše pouze opajcoval z výkresů ze
Svitav. Pan ředitel ale prý o všem
věděl a řekl proč. On sám byl
kdysi ve Svitavách zaměstnán
jako konstruktér a tato vrtačka
byla jeho práce. Já si za celý rok
nevšiml, že na výkresech je jeho
jméno...“
On vás za to nevyhodil?
„Ne. Ona ho totiž nejvíc zaujala ta
výrobně velmi jednoduchá
pravoúhlá skříňka na jeho, a teď
už i mé vrtačce. Budou se prý
brzy stěhovat do nové budovy
a on byl by rád, kdybych se k nim
po vojně vrátil. Měl bych za úkol
řešení všech obráběcích strojů na
tvary rovné a pravoúhlé, do té
doby se vyráběly oblé, které se
musely složitě ručně leštit. A toto
je prý také důkaz, že nová
technika nemusí vznikat jen v
geniálních hlavách, stačí někdy
určitá životní situace a náhoda.“
Už dávno jste v důchodu, kde
skončily vaše makety, plány
a náčrty?
„S příchodem sametové revoluce
nastaly velké změny, vlády se
ujímaly akciové společnosti
a všechno bylo jinak. Také
Výzkumný ústav obráběcích
strojů, kde jsem celý život
pracoval, a s ním i ateliér
designu byl zrušen. Různé
modely byly dány do Národního
technického muzea, které z nich
na únor chystá velkou výstavu,
a ten zbytek jedna úklidová
firma pečlivě uložila na smetišti
dějin v Chabrech.“
Vrhnul jste se na kinetické hračky
pro děti. Jak jste se k tomu
dostal?
„Začalo to ještě souběžně
s obráběcími stroji. Na jedné
výstavě, kde byla i technika na
manipulaci s obrobky a nástroji,
mě paní ředitelka internátní
školy pro nevidomé požádala,
zda by bylo možné jejím žákům
tuto techniku popsat. Pro tento
úkol jsem zhotovil spirálovou
dráhu s ocelovou koulí, na její
okraj přidal řadu pohybově
schopných předmětů, do kterých
bude koule postupně narážet,
a znázorní tak funkci páky,
kloubu, ozubení, pružiny, zvuku
apod. Předmět jsem jim dal na
pokoj, každý večer si tu zábavu
užívali, pouštěli kouli a podle
známých zvuků hned věděli, co
se tam děje. Říkali mu ukecaný
robot a tvrdili, že ho svým
způsobem i vidí. Tam jsem si
uvědomil, že kolem nás je
mnoho dalších, kterým by
mohly podobné věci kromě
zábavy přinést i spoustu dalších
poznatků. A tak jsem postupně
navrhl a vyrobil na tři sta
různých kinetických hraček,
které prošly během času mnoha
výstavami, ale hlavně ústavy
zdravých i postižených dětí.“
text a FOTO: Vladimír Slabý
celý rozhovor
najdetena
www.praha8.cz