OSMIČKA / MĚSÍČNÍK MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 8 / říjen 2016 

www.praha8.cz

7

Rozhovor

Designér Svatopluk Král,

držitel čestného občanství Prahy 8:

Rýsovat jsem

začínal

v koupelně

nnKariéra Svatopluka Krále (* 1926), čerstvého držitele

Čestného občanství Prahy 8, začala v koupelně, která se stala

jeho první pracovnou. Ze studenta konstrukce vyrostl šéfdesignér obráběcích strojů pro celé Československo. Posléze ale

zjistil, že největší radost mu přináší design, který pomáhá,

a začal vytvářet kinetické hračky pro hendikepované děti.

Vaše stroje i hračky obdivují po

celém světě, Národní technické

muzeum vám chystá na únor

velkou retrospektivní výstavu.

Ocenila vás i městská část Praha

8, která vám v září udělila Čestné

občanství.

„Je to pro mě veliká pocta,

opravdu. V Karlíně bydlím 70 let,

celý život jsem na osmičce

pracoval, ateliéry jsem měl jeden

v Libni a druhý v Karlíně. Jsem

osmičkový patriot, a moc si

čestného občanství vážím.“

Vymýšlíte kinetické, tedy

pohyblivé hračky – jaký máte sám

vztah k pohybu?

„Mým jediným sportem byl

tanec a kulečník v kavárnách.

V jednom tanečním kurzu se mi

líbila dívka v oranžových šatech,

v duchu jsem jí říkal Mandarinka. Když se nacvičoval valčík,

požádal jsem ji o tanec. Jako

zkušený tanečník jsem ji roztočil

kolem sebe, až se hmotným

momentem síly setrvačné a její

značné úhlové rychlosti

odpoutala a dopadla pod piano.

Ale bez šatů, které mi zůstaly

v ruce, jak jsem se ji snažil

udržet. Za čas jsem si v jedné

hospodě objednal guláš, dostal

jsem ho v hluboké misce,

knedlíky i maso nakrájené

a smíchané i s omáčkou

dohromady. Po celou dobu, co

jsem to jedl, seděl vedle mě pes

a vrčel. Když jsem chtěl platit,

přišla dcera pana majitele

v oranžové zástěrce a s veselým

úsměvem – Mandarinka! Smála

se, poznala mě, a že mi naschvál

jako pomstu dala žrádlo pro

jejich psa. Ale měl jsem to

zadarmo, tak proč ne?“

Jak jste se dostal k designu

obráběcích strojů?

„Po druhé světové válce bylo

všude veselo do pozdních

nočních hodin, a tak jsem hledal

zaměstnání, kde bych začínal

nejdříve v osm ráno. Objevil

jsem činžovní dům, kde ve

třetím patře vznikal ústav pro

obráběcí stroje, pracovní doba

od půl deváté, kde prý přijmou

konstruktéra. V obýváku seděl

Městská část

Praha 8

Městská část

Praha 8

vás srdečně

zve na výstavu

ANTONÍN

STŘÍŽEK

akvarely

19/10–18/11/2016

Libeňský zámek

Zenklova 35, Praha 8

po a st: 800–1800 hod.

út a čt: 800–1530 hod.

pá: 800–1500 hod.

so, ne a svátky: zavřeno

www.praha8.cz

VSTUP

ZDARMA

pan ředitel, a když se mě zeptal,

proč jsem si zvolil právě obráběcí

stroje, odpověděl jsem, že pro

jejich vhodnou pracovní dobu.

A byl jsem přijat. Pracovnu jsem

měl v koupelně, ostatní místnosti byly obsazeny...“

To jste rýsoval v koupelně?

„No jo, jinak to nešlo. Jako první

úkol jsem dostal zhotovit

konstrukci a výrobní výkresy

stolní vrtačky. Jel jsem do Svitav,

kde vrtačky vyráběli, abych si

ověřil potřebné detaily. Tam mi

řekli, že stejnou vrtačku mají

a mohou mi dát její výkresovou

dokumentaci. Tu jsem pak celý

rok výkres po výkrese kopíroval.

Dostal jsem povolání na vojnu,

zrovna když mi zbýval výkres

základního, tvarově složitého

nosného tělesa. Abych si to

zjednodušil, nakreslil jsem ji jen

jako rovnou pravoúhlou

krabičku od čaje, kterou jsem

měl na vaně. Výkresy jsem šel

předat s přiznáním, že jsem to

vše pouze opajcoval z výkresů ze

Svitav. Pan ředitel ale prý o všem

věděl a řekl proč. On sám byl

kdysi ve Svitavách zaměstnán

jako konstruktér a tato vrtačka

byla jeho práce. Já si za celý rok

nevšiml, že na výkresech je jeho

jméno...“

On vás za to nevyhodil?

„Ne. Ona ho totiž nejvíc zaujala ta

výrobně velmi jednoduchá

pravoúhlá skříňka na jeho, a teď

už i mé vrtačce. Budou se prý

brzy stěhovat do nové budovy

a on byl by rád, kdybych se k nim

po vojně vrátil. Měl bych za úkol

řešení všech obráběcích strojů na

tvary rovné a pravoúhlé, do té

doby se vyráběly oblé, které se

musely složitě ručně leštit. A toto

je prý také důkaz, že nová

technika nemusí vznikat jen v

geniálních hlavách, stačí někdy

určitá životní situace a náhoda.“

Už dávno jste v důchodu, kde

skončily vaše makety, plány

a náčrty?

„S příchodem sametové revoluce

nastaly velké změny, vlády se

ujímaly akciové společnosti

a všechno bylo jinak. Také

Výzkumný ústav obráběcích

strojů, kde jsem celý život

pracoval, a s ním i ateliér

designu byl zrušen. Různé

modely byly dány do Národního

technického muzea, které z nich

na únor chystá velkou výstavu,

a ten zbytek jedna úklidová

firma pečlivě uložila na smetišti

dějin v Chabrech.“

Vrhnul jste se na kinetické hračky

pro děti. Jak jste se k tomu

dostal?

„Začalo to ještě souběžně

s obráběcími stroji. Na jedné

výstavě, kde byla i technika na

manipulaci s obrobky a nástroji,

mě paní ředitelka internátní

školy pro nevidomé požádala,

zda by bylo možné jejím žákům

tuto techniku popsat. Pro tento

úkol jsem zhotovil spirálovou

dráhu s ocelovou koulí, na její

okraj přidal řadu pohybově

schopných předmětů, do kterých

bude koule postupně narážet,

a znázorní tak funkci páky,

kloubu, ozubení, pružiny, zvuku

apod. Předmět jsem jim dal na

pokoj, každý večer si tu zábavu

užívali, pouštěli kouli a podle

známých zvuků hned věděli, co

se tam děje. Říkali mu ukecaný

robot a tvrdili, že ho svým

způsobem i vidí. Tam jsem si

uvědomil, že kolem nás je

mnoho dalších, kterým by

mohly podobné věci kromě

zábavy přinést i spoustu dalších

poznatků. A tak jsem postupně

navrhl a vyrobil na tři sta

různých kinetických hraček,

které prošly během času mnoha

výstavami, ale hlavně ústavy

zdravých i postižených dětí.“

text a FOTO: Vladimír Slabý

celý rozhovor

najdetena

www.praha8.cz